336 01 Blovice, ul.5. května - DPS

Pondělí - Sobota
pouze na objednávku


Telefon: 737 318 647
733 395 856
Email: L.Baumrukova@email.cz
http://www.firmy.cz/detail/2525017-libuse-baumrukova-blovice.html
Kniha je mezi dárky tím, čím je pro nás Říp mezi horami, Vltava mezi řekami a lípa mezi stromy. A vím proč: je to tím, že odedávna sdílela s touto vlastí osud a úděl. Když ji drancovali, hořely i knihy. Když národ žil v kleče, pokořovaly se i knihy. A když se dal do tance a vydechl svobodně, vanul ze stránek knih kyslík.,, V době bohatství a slávy v mé knihovně také svazky knih přibývají, tak jako v kmeni stromu přibývají letokruhy – silné a zdravé, anebo chatrné a chorobné“.

Musím se doznat, že knihy mám čím dál tím radši a hlavně ty pro děti, snad proto, že se nikdy netiskly tak krásné věci pro děti jako dnes a nikdy těch knížek nebylo tolik. A tak před spaním jezdím na pouti s kocourem Mikešem, toulám se po Řáholci a dokonce bloudím s kuřátkem v obilí.

Srny na mé chalupě okousali kdeco, žena nadávala a chtěla aby je myslivci zastřelili, tak jsem jim postavil krmelec, šel jsem na to výchovně, protože jsem ochránce přírody, ten krmelec byl tak velký jako hotel Alcron, když ho srny poprvé uviděly, tak zůstaly úplně paf. Zkameněly a oči měli tak velké, že se v nich odrážela půlka toho kraje a navíc ještě bylo vidět, jak vypadají srny, které se dostanou až do sedmého nebe. Naložil jsem jim tam toho na 14 dní a samé lahůdky, aby nešly na zahradu mé ženy, víte jak to dopadlo? Ani se neptejte, to co měly na čtrnáct dní sluply jako nezavřené za jeden den a vypravily se opět na zahradu. A proto platí ,,Pro dobrotu na žebrotu“.

František Nepil 10.2.1929-1995 z Hýskova a obce Výbrnice, blízko Svatého Jana pod Skalou u Berouna a z kraje Stradonic. Zde také chodíval Čapek (Dášenka) a Bedřich Smetana - když složil Branibory v Čechách.

Měl jsem dvě babičky a jednoho dědečka. Od narození vím, že je výtečné babičky a dědečka mít, protože člověk má na světě oporu, cítí se bezpečněji, je ke komu jezdit na prázdniny a komu vlézt do klína, když člověk potřebuje pochovat, Takže úctu ve mně budili staří lidé příbuzní i nepříbuzní. Taková babička se poznala snadno, měla šedivé vlasy a tvář samou vrásku. Dneska ne, dneska si babička udělá přeliv a make-up, takže ji těžko poznáte od vnučky, zvláště když si vnučka taky udělá přeliv a taky make-up. Moje dcera obohatila své projevy úcty ke stáří o další prvky. Brzy například zjistila, že babičky jsou užitečné nejenom tím, že něco přinesou a něco tajně podstrčí. Že jsou především výtečnými prototypy lidské nedokonalosti. Vedle nich prostě každá vnučka vypadá jako hvězda, protože babičky ani dneska nerozeznají s jistotou Petra Nagye od Miroslava Žbirky, ani heavymetalovou hudbu od country. A navíc setrvávají na různých iracionálních a komických návycích. Taková babička – pokud žije na venkově – zametá například dvorek anebo – ať žije kdekoliv – myje nádobí hned po obědě. Každá perspektivní vnučka počítačového věku přitom ví, že nezametený dvorek zamete vítr, hned jak zafouká, a na každý zametený dvorek nafouká to, co se před chvílí zametlo. A mýt nádobí hned po obědě že je zrovna tak neekonomické, jako spravovat na silnici malé výmoly každé čtvrtletí. Silnici se prostě jednou za deset let udělá generálka a s nádobím v kuchyni se má po týdenním skladování zacházet taky tak. Přesto ovšem moje dcera tyhle názorové výstřelky babičkám tolerovala a jednala s nimi se stejnou srdečnou shovívavostí jako Jiří z Poděbrad s Palečkem, když mu u královské tabule mlaskal a dělal kotrmelce. Já se choval přece jenom jinak, já se vám jednou – to už moje vlastní dcera chodila snad do školy – k babičce. Která seděla na nízké stoličce, přišmajchloval a řekl jí: ,,Babi, ty už jsi mě nejmíň pětadvacet let nepochovala, pochovej mě zase na chvíli!“ A před svou konsternovanou dcerou jsem jí sedl na klín tak, jako když mi byli tři roky. No, měli jsme tenkrát asi tak osmdesát, - babička let a já kilo, mě předtím vykrmili na vojně kynutými knedlíky – a babička byla jako věchýtek, ta nebyla o nic statečnější než Rita Pavonne, kdo si na ni pamatujete. Takže pro ni to byl fyzicky asi podobný požitek, jako pro vás, kdybyste drželi na klíně dodávkový taxík nebo vejtřasku. Ale nemáte představu, jak byla z toho auf a jaký to byl pro ni citový zážitek. Ještě jedenáct let o tom vyprávěla každému, kdo k ní přišel na návštěvu. Teď teda přesně nevím, co mám z toho vyvodit. Asi vám přeju, aby si vám vlezlo do klína taky vnouče nebo dítě, kterému je osmdesát kilo. Ale když si do klína nevleze, nebuďte z toho lítostiví – jeho chyba!

Babička pěstuje králíky a nazývá je,, vy klackové, vy mackové, vy valaši“. Když králíci dorostou, začnou se nesnášet a prát. V babičce je asi knížecí žilka, která nemá ráda rozpory a to ani v králíkárně a tak vyřeší nejprve otázku nejednoty a nesvornosti a za týden vytluče budník jako Slavníkovce jimž patřila svého času polovička Čech. Rok 995 mi utkvěl v paměti z toho důvodu, že onu historickou hrdlořezu nazývají historikové sjednocením země. Dnes už vím zcela bezpečně – že jednota je vždy následným zjevem nějaké předchozí katastrofy nebo maléru. Asi tak, jako návštěva hlavy státu na místě neštěstí, nebo nejbouřlivější potlesk bariér při nástupu borců k olympijským hrám. Kdykoliv se totiž mění bouře potlesku v uragán, můžete si být jisti, že nastupují nevolníci nebo pozůstalí. Kdykoliv je národ jednotný, má za dveřmi máry nebo řetězy. Nejednota je totiž nemalé a nedoceněné bohatství. Žije jím a dýchá zdravá louka složená z milionů nestejných trav a květů. Zvoní jím, hučí a klokotá horský potok vystlaný miliony různorodých balvanů, oblázků a valounů. Země, která není jednotná je setsakramentsky šťastná země, ale obyčejně o tom neví. V této zemi se může každý přít, hádat a poštěkat, může s kýmkoliv beztrestně nesouhlasit, protože v zemi platí já pán – ty pán. Nejsem ani trestanec ani chovanec. V takové zemi se vládne krátce a nesnadno, protože se nevládne snadno. Mnohem snáze se velí. Lidé v takové zemi lamentují nad místními poměry. Když chce pánbůh národ trestat, tak ho ranní jednotou. Učiní se dělba práce, někdo myslí a já za něj dělám. Slovník se zadaptuje aby byl snazší. Např. se přestane rozlišovat sloveso vstoupit od slovesa vtrhnout a slovo ultimatum se nahradí srozumitelným termínem dohoda.

Leden se jeví poněkud škodolibý. Už proto, že se chová velice poťouchle k vánočním dárkům, které by měl člověk vyzkoušet. Když jste našli pod stromečkem brusle nebo lyže, určitě se dostaví leden beze sněhu, bez mrazu, tak teplý, jen taktak že nerozkvetou louky. Pokud ovšem dostanete kolo, koloběžku nebo tříkolku a rádi byste je vyzkoušeli na sjízdné cestě, můžete se vsadit o co chcete, že pro sníh a mráz nepůjdou ani otevřít dveře od domu. Je ovšem jeden dárek, který se dá vychutnat jak za kamny, tak na té kvetoucí louce, kdyby na ni došlo. Je to kniha. Kniha, která překročí hranice věků i světadílů, která vás připraví na radosti i úskoky, které vás v životě potkají, a naučí vás rozlišovat přátele od nepřátel, dobré od nebezpečného a zlého a která vás naučí stavět letadlo, rakety, lodě, podzemní dráhy a vůbec svět XXI. století. S knihou je prostě život i leden pestřejší, zajímavější a bohatší. Vzít ji do ruky je pro člověka totéž, jako pro vlaštovku odletět do teplých krajin. Tak šťastnou cestu s krásnými knihami tím novým rokem!

Svět je stvořen docela solidně, k tomuto přesvědčení jsem došel ne studiem filozofických spisů, ale pozorováním na zahradě. Jakmile uhodí jaro a dá se sedět venku, píšu pod širým nebem na zahradě – proto toho napíšu tak málo – asi tak desetinu toho co mezi čtyřmi stěnami, venku nejsem s to soustředit se na psaní, protože pořád koukám, kde co lítá. A tam toho lítá, že byste se divili. Proto jsem se všiml, jak je svět důmyslně rozdělen tak, aby uživil všechny. Přinejmenším tedy všechny ptáky. Neboť každý opeřenec má za prvé trošičku jinak nasměrovaný žaludek co do chuti a za druhé, že tato chuť je obměňována výškou nad povrchem země. Tak například již zmíněné sýkory – ať koňadry, nebo modřinky – mají svojí jídelnu v korunách stromů. Tedy ve výši 1,2 až 3,4 metru u čtvrtkmenů, 1,8 až 4,8 metru u polokmenů a 2,5 až 15,0 metru u vysokokmenů. Nulovou výšku nad povrchem země mají pak v rezortu kosové, drozdi, rehkové a vrabci, kteří sbírají to, co leze v trávě nebo co vykukuje z prsti. A prostor mezi půdou a korunou mají v pronájmu neboli leasingu strakapúdové, brhlíci a šoupálci, kteří slupnou všechno, co je pod kůrou nebo co si vyvrtalo v kmeni chodbičky. Výsledkem této potravinové dělby je, že má každý dost. Neboť hmyz, který vyvrtává v kmeni chodbičky, je jiný, než hmyz, který leze v trávě a než ten, co okusuje listy v korunách. Člověk bohužel takto zaměřen není. Ten, být ptákem, jedl by jak v korunách, tak v trávě i ve vyvrtaných chodbičkách. Člověk sní, na co přijde, a proto nemá nikdy dost. Pánbůh to například zkusil s mým bratrancem. Takže ten z talíře sní jen řízek, ale brambor se ani nedotkne. Prostě mého bratrance nedotáhl až do konce, ale kosové, vrabci, brhlíci a sýkory ano, ty se mu vydařily znamenitě. A zrovna tak se mu povedly den a noc. Ale o těch si povíme v další kapitole.

Celý národ dokonale ovládá umění číst to, co nebylo vytištěno, a slyšet to, co nebylo vysloveno. Celá národní kultura, od lidových písní až po opery Bedřicha Smetany, od stojky na bradlech až po zeměpisný atlas, v němž je zanesen Tachov, Blaník a Terchová, je v každé smutné realitě naráz tak závadná a pobuřující, že by měla na světě nebýt. Nemluvě o tom, že národ, v jehož řadách se vždy najde T.G.Masaryk, Ludvík Svoboda a Jan Nálepka, je na tom dobře, ale národ, jenž se může uchýlit i pod ochranná křídla Josefa Švejka, je už absolutně
k nevyhubení.

Mám rád lidi a místa, která dodržují tradice. Tradice je úcta. Úcta k těm, co byli před námi. Já myslím, že tradice se mají udržovat a rodit. Udržovat staré a rodit nové – tak jako národ sám je svazkem těch, co jsou, i těch, co byli. Do budoucnosti hudby, která byla a je, opravdu spojuje národy. Buď jí za to dík, že je spojuje k dobrému, krásnému a ušlechtilému.

Příběh o setkání prvního českého knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem, původně kralevicem kmene Charvátů anebo snad Obodritů, tvoří jádro pověsti i legendy z údolí Sv. Jana pod Skalou nedaleko přemyslovského hradiště Tetína. Když tam i dnes přijdete a vysvitne slunce, vůbec se nepodivíte, že by ho někdo zvolil za azyl před světskými starostmi, které nahlodávají každou lidskou duši. Poustevník Ivan udělal nepochybně na knížete historicky prokazatelný dojem. Setkají-li se totiž velcí lidé, nevymizí si z paměti tak lehce, jako když se setkají dvě nicky. Setkání duchů je vždy obohacující a inspirující, protože inspirující a obohacující je výměna jejich názorů a myšlenek. Proto se rozejdou vždy o něco větší, než se sešli.
NUMEROLOGIE,CITÁTY,FILOSOFIE
Život je šance - využij ji. Život je krása - obdivuj ji. Život je blaženost - užívej ji. Život je sen - uskutečni ho. Život je výzva - přijmi ji. Život je povinnost - naplň ji. Život je hra - hrej ji. Život je bohatství - ochraňuj ho. Život je láska - potěš se s ní. Život je záhada - pronikni jí. Život je slib - splň ho. Život je smutek - překonej ho. Život je boj - vybojuj ho. Život je štěstí - zasluž si ho. Život je život - žij ho.
"Každý, koho v životě potkám mě v něčem předstihuje. Proto se od všech učím"(Emerson)
Zkušenost je dobrá věc...je ale strašně drahá!
VTIPY
SMÍCH LÉČÍ A SBLIŽUJE
Iluze.pps  944.13kB
mozek.doc  64.51kB
LÁSKA
Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se.

Láska je, jako když jsou malá stará paní a malý starý pán stále přátelé, i přes to, že se už tak dobře znají.

Sousedovi od vedle zrovna nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: "Nic, jen jsem mu pomohl brečet."

„Přítel, to je někdo, kdo zná píseň v tvém srdci a dokáže ti ji zazpívat, když jsi ty sám zapomněl slova.“
Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one